O mě

Už od mala jsem snila o tom, že budu mít možnost ukazovat lidem krásu koňského světa a učit je nejen jezdit, ale také důvěřovat koním i sobě samým a budu je moct doprovázet na jejich cestě coby cvičitel. Když jsem si tento sen začala plnit a stala jsem se kvalifikovaným Instruktorem jezdectví, dala jsem si za cíl ukazovat lidem, že s koňmi se dá pracovat jinak, než tak jak vidíme ve většině stájí. Z duše se mi protivilo násilí na koních, které jsem viděla všude kolem, i drsný přístup trenérů k jejich svěřencům, zvláště k dětem. Chtěla jsem dokázat, že to jde lépe, jemněji, s větším respektem ke koním, i k lidem. A tak jsem se vydala na svou cestu proti proudu.

Okolnosti mě zavály k různým metodám výcviku koní i tréninku lidí. Vždycky jsem objevila něco, o čem jsem se domnívala, že by mohlo fungovat, začala jsem se v daném odvětví vzdělávat, trénovat... Ale vždycky jsem pak došla do bodu, kdy to začalo drhnout. Okamžik, kdy jsem zjistila, že daná metoda z nějakého důvodu není tak korektní, jak jsem si myslela. Že jsou tam ukryté věci, které většina lidí nevidí, nebo vidět nechce. Násilí v psychické rovině, práce s naučenou bezmocí, metoda cukru a biče. A tak jsem vše naučené shodila ze stolu a začala hledat svou cestu znova.

Koupila jsem prvního koně, na kterého jsem se jela podívat. Lítal cvalem na lonži celý pod pěnou už když jsem přijela, a také ještě dlouhou po tom. Viděla jsem naprosto vyděšené zvíře mimo kontrolu, kterého mi bylo tak líto, že jsem na místě hned nechala zálohu. Rozum jsem tou dobou asi nechala doma. :) A tak jsem si přivezla koně s těžkým posttraumatem. A najednou všechny metody, které doposud fungovaly, najednou selhávaly. Všechno, co jsem se kdy naučila, zkrátka nestačilo. A tak mě můj kůň přivedl na kurz k Oldovi

Hned první víkend kurzu jsem metodě úplně propadla a nadchla jsem se do studia. Dílky, které jsem u koní všechny ty roky sbírala, najednou zapadly do sebe a konečně dávaly smysl. A najednou jsem také chápala, proč jsem se v předešlých metodách vždycky dostala do situace, na kterou metoda neměla odpověď. Proč jsem tak často na svoje dotazy slyšela jen ,,Musíš víc zatlačit!" A proč další otázky a žádosti o vysvětlení zůstaly viset ve vzduchu bez odpovědí.

Velmi brzy se dostavily viditelné výsledky na chování mého koně. Kůň, na kterém jsem do té doby nemohla jezdit vůbec ven, byl najednou i venku snadno jezditelný, a to i bez udidla. Byla jsem nadšená. A chtěla se učit víc. Čím více jsem studovala Nekonfliktní výcvik, tím více jsem chápala, že metoda je mnohem více o nás lidech, než o koních. Že koně jsou jen našimi průvodci a ve skutečnosti se s nimi vydáváme na cestu poznání sebe sama. Že musíme změnit sami sebe, aby se kůň mohl chovat jinak. A tak jsem začala intenzivně pracovat na sobě. Netrvalo dlouho a Nekonfliktní výcvik se stal nedílnou součástí mého každodenního života a mou životní oporou.

Postupem času jsem se z Poutníka stala Tvůrcem, z Tvůrce prvním Učněm školy Nekonfliktního výcviku, a nakonec jsem se z Učně stala také prvním Tovaryšem, cvičitelem Nekonfliktního výcviku. Přebrala jsem zodpovědnost za pokračování školy Nekonfliktního výcviku a dala Oldovi slib, že budu jeho slova a metodu šířit dál, tak, jak mě ji naučil. S hrdostí a vděčností za životní cestu, kterou mi ukázal.

Ve svém životě se však nezaměřuji jen na koňskou duši, ale také na tu lidskou. Cestu Nekonfliktního výcviku propojuji s prací s lidmi, jsem rekvalifikovaným Terapeutem Psycho-energetické transformace® a koučem, aktivně se zajímám o psychologii člověka a nabízím lidem pomoc i v této rovině. Lidé se na mě nejčastěji obrací s problémy ve vztazích, rodině, práci či duševními obtížemi a strachy. Koně nám tyto nevyřešené problémy často svým chováním ukazují a zrcadlí nám je.